Analýza významu multilateralismu pro Zahraniční politiku České republiky

1. srpna 2024
Patrik Taufar

Z hlediska zakotvení české zahraniční politiky, došlo v říjnu 2023 k symbolické, přesto bezprecendentní a závažné události.

1.0 Bezprecedentní výzva k vystoupení ČR z Organizace Spojených Národů

Z hlediska zakotvení české zahraniční politiky, došlo v říjnu 2023 k symbolické, přesto bezprecendentní a závažné události. Po hlasování Valného shromáždění Organizace spojených národů o rezoluci nazvané „Illegal Israeli actions in Occupied East Jerusalem and the rest of the Occupied Palestinian Territory A/ES-10/L.25”1, jejíž název lze přeložit jako „Nelegální Israelské operace v okupovaném Východním Jeruzalémě a ostatních okupovaných palestinských teritoriích“, se proti jejímu schválení na sociálních sítích ohradila česká ministryně obrany. Kritika schválené rezoluce obsahující výzvy k příměří, kterou mimochodem Česká republika odmítla podpořit společně s dalšími 13 státy, zahrnujícími také samotný Izrael a Spojené Státy Americké, však obsahovala i odsudek celé této multilaterální organizace a velmi unikátně také výzvu k vystoupení. Ministryně na svém účtu na síti X doslova uvedla:

„Vím, že je dnes významný den pro (vlajka ČR) a chceme slavit naše 105 výročí republiky. Ale tímto se prostě nedá promlčet, promiňte mi to. Přesně před 3 týdny Hamas vyvraždil více než 1400 Izraelců, což je na jejich počet obyvatel více obětí, než zavraždila militantní islamistické organizace al-Káida 11.9.2001 v USA. A jenom 14 zemí, včetně té naší, se proti bezprecedentnímu teroristickému útoku spáchanému teroristy z Hamas, jasně a srozumitelně postavilo! Stydím se za OSN. Dle mého názoru - nemá ČR - v organizaci, která fandí teroristům a nerespektuje základní právo na sebeobranu, co pohledávat. Vystupme.“2

Tento výrok značí bezprecedentní situaci, kdy přední český vládní, pro-systémový politik vyzývá k vystoupení z univerzální multilaterální organizace. Z organizace kde Československá republika byla zakladatelskou zemí a nástupnická Česká republika do ní vstoupila ihned po svém vzniku v roce 1993. Samozřejmě je potřeba takové výroky také chápat v kontextu zjitřených emocí po extrémně krutých teroristických zločinech a upozornit na jejich ojedinělost v rámci systémově naladěné politické komunity.

Jinými slovy, výše zmíněnému příspěvku nemusíme nutně připisovat substantivní význam. Z těchto výroků nemusíme vyvozovat, že by mělo bezprostředně dojít k dezintegraci České republiky z OSN nebo k nějaké výrazné změně české strategie v rámci dosavadního multilaterálně založeného kurzu zahraniční politiky. Mnohem důležitější je symbolický rozměr této události. Výzva k vystoupení z multilaterálních organizací je pevnou součástí narativů mnohých kritických hlasů na sociálních sítích. Z diskurzivně-analytického pohledu je však důležité kdo a za jakých okolností k vystoupení z multilaterální organizace vyzývá: jedná se o ministryni vlády, která tak činí v momentě, kdy se Česká republika ocitá v názorové menšině a prohrává hlasování Valného shromáždění OSN debatující důležité a citlivé téma týkající se blízkého zahraničněpolitického spojence.

Případná nebezpečného precedentu spočívá v tom, že by se ze symbolické roviny mohl přetavit v budoucí praxi, kdy vládní činitelé předpokládají, že témata diskutovaná a řešená na multilaterální úrovni budou vždy v souladu s převládajícími národními přesvědčeními, očekáváními a všechna hlasování budou končit dle našich idealizovaných projekcí. Pokud nikoli, potom bychom, dle této logiky, měli vážně debatovat o exitu z takovéto organizace. Respektive a spekulativně, možná se nejedná o zvnitřněné představy držitelů výkonné moci, ale o jejich silná rétorická vyjádření pro média a veřejnost. Avšak v tomto tkví ještě větší nebezpečí v podobě propagace rezolutní rétoriky, která se bude přesouvat z politických okrajů do politického hlavního proudu. Potom může dojít k transformaci také na straně elektorátu, kdy po zakoušené prohře na mezinárodní scéně už nebude poptávka po sofistikované, strategicky promyšlené nápravě, která by se očekávala od politiků, kteří jí pověří příslušné profesionály ve státní službě. V případě prosazení výše naznačené rétoriky bude následovat prosté a rezolutní volání po exitu z multilaterálního projektu.

Vzhledem k tomu, že takové vidění světa připomíná redukcionismus a simplifikaci ad absurdum, měla by po tomto, zatím symbolickém, vyjádření následovat obsáhlejší debata odborné veřejnosti zabývající se mezinárodními vztahy, zahraniční politikou a naší rolí v mezinárodním multilaterálním systému. Jednou a poprvé vznesený apel ze strany relevantního politického hráče je přesně tím momentem, který by mohl etablovat a normalizovat takový typ redukcionismu v uvažování o mezinárodních vztazích, což, domnívám se, by mělo ospravedlňovat hlubší a obsáhlejší reflexi nejen této symbolické události, ale také způsobů jak přemýšlet o našem multilaterálním zapojení zodpovědně a v kontextu současného poznání.

1.1 Příležitost k revizi argumentů proti a pro multilateralismus

Normativně vzato, při reflexi vnitropolitických událostí a mezinárodních vztahů bychom měli věnovat pozornost bezprecedentním, unikátním fenoménům již jen z preventivních důvodů: abychom lépe pochopili význam situace, její dopady na jednotlivé aktéry a následně, abychom se strategicky připravili na odvrácení nebo zmírnění případných negativních scénářů. Diskutovaná výzva k vystoupení z OSN by neměla sloužit pouze polarizaci společnosti v podobě rozštěpení na dva tábory zuřivých zastánců exitu z dysfunkční organizace versus tábora (alespoň formalistických) obránců multilaterálního status quo.

Tento text tak vychází z obecného přesvědčení, že by nemělo být naším údělem slepé následování některého z myšlenkových proudů, ani v tomto případě není vhodné se přidávat do jednoho či druhého tábora bez znalosti problematiky a argumentů ospravedlňujících jednotlivé pozice.

1.2 Argumentační pozice pro exit z OSN a kritika multilateralismu

S pozicí zastávající exit je to jednodušší. Podstatou této kritiky, která se objevuje především na diskusních fórech a sociálních sítích, je kombinace redukcionismu týkající se chápání smyslu a rozsahu práce OSN, zjednodušené povědomí o některých institucionálních charakteristikách OSN, které se projevují těžkostí v dosahování konstruktivních řešení nejpalčivějších konfliktů a naše společenská nelibost z manifestované názorové plurality, která zrcadlí rozmanitost Světa. S posledně zmíněným bodem jistě také souvisí skutečnost, že se, v celosvětové perspektivě, také často ocitáme v názorové menšině. Pro úplnost dodám, že hypotetickou alternativou k těmto vysvětlením by mohlo být také přesvědčení o vhodnosti zahraničněpolitického izolacionismu. Avšak, vzhledem ke geografické poloze České republiky, struktuře ekonomiky a dosavadnímu propojení s okolními zeměmi a širším světem, můžeme toto ospravedlnění považovat za marginální3.

Studujeme-li ospravedlňující argumentaci, která jde „za“ situační rozhořčení z neúspěšného hlasování v Generálním shromáždění OSN, potom platí, že ona „lidová“ pozice zastávající exit z OSN se může opírat o přesvědčení, že 1. obecně OSN jako organizace nepodává požadované výsledky; 2. často také zaznívá, že OSN se ani nezabývá relevantními problémy současnosti, popřípadě to také implicitně zahrnuje přesvědčení, že se jedná pouze o diplomatické fórum, které není doplněno implementačními mechanismy a když 3. konečně dosáhne nějakého konsensu, tak ten je v neprospěch zájmů České republiky. Je nasnadě, že část těchto argumentů je založena na neznalosti komplexity fungování univerzální multilaterální organizace a chybějícího povědomí o agendách, které OSN vykonává namísto národních států, které toho nejsou schopné, či ochotné. Jde tedy o mix neznalosti a zvýraznění nejviditelnějších problémů, které lze připsat jak již přežité architektuře některých institucionálních těles OSN a způsobů rozhodování, tak také současné dynamice mezinárodních vztahů, které se v těchto diplomatických platformách zrcadlí.

Nyní vykročme z diskursu exitu směrem k pozici prosté kritiky multilateralismu. Vysvětlení takových pozic je, mimo jiných, možné s pomocí teorie populismu. Populismus, jak zakoušíme již delší dobu, není jen vnitrostátním, národním fenoménem, ale promítá se taktéž do zahraniční politiky jednotlivých států a jejích diplomacií, a to tak, když do těchto oblastí zasahují přímo populisticky mobilizující političtí aktéři – v poslední dekádě též držitelé demokratických mandátů v mnohých zemích Světa. Jak říká Daniel F. Wajner (2023), populismus ve vztahu k diplomacii se projevuje kritikou tzv. tradičních diplomatických postupů (Wajner 2023, p. 8) a odmítnutím diplomatů jako technokratické elitní třídy, která zastupuje zájmy „těch druhých“, nikoli zájmy vlastního lidu (Ibid.) a propagující postmoderní hodnoty jako „globalismus, kosmopolitismus a sekularismus“ (Ibid.). Dle Wajnera je tak součástí vědomé strategie populistů de-legitimizovat diplomacii a diplomaty, když používají různé strategie v podobě „politizace politik“ (ve smyslu policies), centralizace rozhodovacího procesu, personalizace výkonu zahraničních vztahů skrze umenšování významu profesionálních byrokratických sborů (Ibid., p. 9). Wajner tvrdí, že výsledkem populistického snažení je, v posledním desetiletí, méně stabilní mezinárodní prostředí, které je charakteristické překračováním zaběhlých norem, odkazy na řešení v souladu se „selským rozumem“, agresivitou, manýrismem, urážkami atd. (Ibid.). Konečně, takové chování vede k „podkopávání jednoho z klíčových prvků mezinárodního společenství: vysoce institucionalizované multilaterální diplomacie. Populisté opustili praxi konsolidované kolektivního jednání ve prospěch ad-hoc setkávání bez hlubšího smyslu, primárně se zaměřují na budování kultu vůdcovství a politické mobilizace, které hluboce oslabují organizaci mezinárodní spolupráce jako takové.“ (Ibid. p. 10)

Wajner také dále upozorňuje, že populisté nemusí a většinou ani nutně nejsou izolacionisty (Ibid.), ale v rámci populistické teorie, i popisované praxe, dochází k dekonstrukci liberálního mezinárodního řádu a mezinárodních organizací nikoli z „nevědomosti“, ale účelově - s cílem posílit vlastní způsob vládnutí v domácím i mezinárodním prostředí4.

Samozřejmě existuje také informovaná a konstruktivní kritika OSN, která nenavrhuje exit, ale chce směřovat k nápravě univerzální organizace prostřednictvím prezentace objektivních pozorování a expertního úsudku o jejím fungování. Thomas G. Weiss ve své knize What´s Wrong with the United Nations and How to Fix It (2016), tedy Co je špatně s Organizací Spojených Národů a jak ji opravit, uvádí hned několik aktuálních i přetrvávajících problémů. Weiss hovoří o mezinárodním systému, který je „naživu“, avšak není zcela „zdráv“ – a to z důvodu nesouladu mezi objektivními globálními výzvami a partikulárně, můžeme říci sobecky motivovanými hlasováními ve jménu úzce definovaného národního zájmu (Ibid.). Dalším problémem dle Weisse, je rigidní a mnohdy pouze historicky motivované uzavření států do dvou skupin: tzv. Globálního Sever a Globálního Jihu. Což často vytváří jen zbytečné bariéry a neporozumění, kdy aktéři jsou oběťmi vlastní rétoriky (Ibid.). Další problémem, který Weiss zmiňuje má bytostně interní povahu. Složitá institucionální architektura OSN zahrnující různé úřady a agentury s překrývajícími se pravomocemi a centralizovaným financováním vede k častým sporům, včetně sporů o financování rezultující v neefektivitu (Ibid.). Byrokratičnost a chybějící vůdčí schopnosti osobnosti na rozhodujících místech jsou potom již vcelku očekávanou výtkou vůči největší světové multilaterální organizaci (Ibid.).

Když se vrátíme k původně diskutované pozici exitu z OSN a konzultujeme ji s umělou inteligencí, dochází k potvrzení našich vlastních úvah a rozborů. Na otázku: „Jmenuj autory, kteří navrhují vystoupení z OSN.“ ChatGPT, mimo jiného odpovídá: „Na globální úrovni není žádný významný autor nebo politik, který by masivně nebo veřejně navrhoval vystoupení své země z Organizace spojených národů (OSN). Členství v OSN je obecně považováno za důležité pro mezinárodní spolupráci, diplomacii a řešení globálních problémů.“ Umělá inteligence dále potvrzuje: „Navrhování vystoupení z OSN je spíše extrémní a neobvyklý postoj, který se obvykle neobjevuje v hlavním politickém nebo akademickém diskurzu. I když mohou existovat jednotlivci nebo skupiny s kritickým postojem k OSN, jejich názory nejsou typicky významné v rámci mezinárodních vztahů nebo politického dění.“ Na opakovaně s obměnami kladené otázky, proč je exit z OSN argumentačně slabě podložený, ChatGPT zmiňuje pět základních důvodů jak normativní a symbolické povahy, tak důvody praktické a operativní: „Mezinárodní spolupráce: OSN hraje klíčovou roli v mezinárodní spolupráci, diplomatických jednáních a řešení globálních problémů. Většina zemí vidí členství v této organizaci jako důležité pro svou mezinárodní reputaci a diplomatické vztahy. Mírové operace: OSN provádí rozsáhlé mírové operace a humanitární mise po celém světě. Opouštění této organizace by mohlo snížit možnosti země podílet se na mezinárodních snahách o udržení míru a řešení konfliktů. Humanitární pomoc: OSN poskytuje značnou podporu v oblasti humanitární pomoci, vzdělávání, zdravotní péče a rozvoje. Opouštění OSN by mohlo omezit přístup k těmto zdrojům a programům. Mezinárodní právo a normy: Členství v OSN poskytuje rámec pro dodržování mezinárodních práv a standardů. Opouštění by mohlo znamenat odklon od těchto normativních zásad. Politická relevance: Většina zemí považuje členství v OSN za důležitou součást svého mezinárodního postavení a možností ovlivňovat globální agendu.“ Tento výklad by mohl jistě posloužit jako informační minimum pro ty redukcionisty, kteří se domnívají, že OSN je pouze diplomatické fórum, které není schopné dosahovat konsensu. Pakliže jsme však vytrvalí, ChatGPT nám shrne také kritické body, které se váží k současnému, jistě neideálnímu, fungování OSN, když odpovídá na otázku po nejsilnějších argumentech pro exit z OSN: „Přestože se většina zemí a odborníků shoduje na důležitosti členství v Organizaci spojených národů (OSN), existují některé teoretické a konceptuální argumenty, které by některé skupiny mohly použít jako podporu pro exit z této organizace: Suverenita a autonomie: Argumentuje se, že opuštění OSN by posílilo suverenitu dané země a umožnilo by jí nezávisleji rozhodovat o svých záležitostech a politických směrech bez ohledu na mezinárodní dohody a tlaky. Finanční aspekty: Někteří by mohli upozorňovat na vysoké náklady spojené s členstvím v OSN a tvrdit, že opuštění této organizace by ušetřilo prostředky a umožnilo je investovat do vnitrostátních priorit. Nátlak na suverenitu: Argumentuje se, že OSN někdy představuje nežádoucí zásah do vnitřních záležitostí státu a omezuje jeho suverenitu v určitých oblastech, což může být jedním z důvodů pro exit. Neschopnost efektivně řešit globální problémy: Kritici mohou tvrdit, že OSN nedokáže účinně řešit závažné globální problémy, jako jsou konflikty, lidská práva nebo ekologické výzvy, a proto není pro danou zemi užitečná. Nedostatečná reprezentace: Některé země mohou argumentovat nedostatečnou reprezentací ve strukturách OSN jako důvodem pro exit, protože cítí, že nemají dostatečný vliv nebo hlas v rozhodovacím procesu.

Když analyzujeme odpovědi pocházející z ChatGPT, měli bychom poukázat na dvě zásadní skutečnosti. První spočívá v tom, že umělá inteligence, na rozdíl od kritických hlasů na sociálních sítích, upozorňuje na vícero rolí, které OSN plní. Nejde tak pouze o diplomatické fórum na kterém by byla pronášena stanoviska a hlasovalo se o rezolucích. OSN také nelze chápat redukovaně, pouze jako Radu bezpečnosti, která je, popravdě, často zablokováno vetem jednoho, či více, stálých členů. OSN je obecně hlavní platformou mezinárodní spolupráce na rozvojových, environmentálních, lidskoprávních a bezpečnostních otázkách. Zahrnuje mnohé polní mise, které vykonávají nezastupitelnou roli v situacích nejtěžších humanitárních krizí. OSN, skrze své peacemaking a peacekeeping aktivity je také prvním nástrojem, které mohou členské státy OSN využít, pakliže dojdou k politické shodě. Nelze také opomenout, že OSN je, zjednodušeně řečeno, platformou k tvorbě, implementaci a dozoru nad výkonem mezinárodního práva, byť samozřejmě i tato funkce je v některých případech negativně ovlivněna politizací a polarizací mezinárodního prostředí. Druhým podstatným zjištěním je, že kritické argumenty s kterými přichází umělá inteligence, by jen stěží mohly vážně podporovat myšlenku vystoupení z OSN. Finanční aspekt a omezení suverenity nelze brát zcela vážně, protože každá aktivita, kterou státy podnikají nese náklady – v případě členství ve světové organizaci dochází však k maximálnímu možnému rozložení nákladů, tudíž žádná z podniknutých intervencí nemůže být výhodnější, než ta, která je implementována sdílenými silami. Podobně hypotetickou kritikou je ta, která se váže k omezování suverenity. Hypotetická absolutní suverenita je omezována pokaždé, když některý ze států přijímá nějaký typ závazku, který následně alikvótně umenšuje jeho suverenitu. Nahlédnuto z opačné perspektivy, pouze v případě velkých a mocných států by platilo, že skrze naplňování jejich suverénní vůle by bylo možné dosahovat některých z jejich cílů. Naopak všechny ostatní, střední a malé státy, mohou dosahovat svých cílů právě jen skrze koordinovanou akci, takže zdánlivě paradoxně dochází k posilování jejich schopností ovlivňovat běh věcí, při jejich zapojení do mezinárodní spolupráce a de facto omezení vlastní suverenity. Další argumenty pro exit z OSN, která byla zmíněna umělou inteligencí mají význam, ale domnívám se, že neospravedlňují vystoupení z organizace, ale spíše volají po její reformě. Neschopnost efektivně řešit globální problémy je hojně často zmiňován, těžko si však představit, že by vystoupení z OSN dláždila cestu k úspěchu v podobě vyřešení bezpečnostních, humanitárních, společenských a environmentálních dilemat dneška. Podobně palčivým problémem je nedostatečná reprezentace některých členských států OSN – buď jde přímo o chybějící reprezentaci členského státu v institucích, nebo nedostatečné zastoupení státních příslušníků v mezinárodní veřejné službě v Sekretariátu popřípadě v Agenturách a misích OSN. V prvním případě nedostatečné reprezentace můžeme zmínit například nerovnost mezi stálými a nestálými členy Rady bezpečnosti OSN, co do možnosti využití veta. Složení stálých členů Rady bezpečnosti odráží realitu mocenského rozložení sil po Druhé světové válce. Avšak ani v případě tohoto argumentu se nezdá pravděpodobné, že řešením nedostatečné reprezentace státu je jeho definitivní exit a následná absence, která jeho vyhlídky reprezentace jen dále zhorší.

Dominantně tedy platí, že samotná pozice zastávající exit z OSN je založena, pomineme-li přesvědčení o vhodnosti izolacionismu jako svérázné, avšak koherentní alternativě k internacionalismu, na selektivním čtení a omezeném chápání mezinárodní multipolární reality. Ta je však problematická již sama o sobě a projevuje se především a primárně napjatými regionálními a bilaterálními vztahy. Pozice volající po exitu je vlastně extrémní a žádná konstruktivní východiska nehledá. Tudíž je možné uzavřít tím, že se dále nebudeme do hloubky zabývat pozicí, která je nedostatečně informovaná a není založená na koherentní politické filozofii.

Na druhou stranu, je potřeba tuto pozici vzít vážně právě pro její symbolický význam. Ostatně, názorová pozice nemusí být bezpodmínečně robustně ospravedlněná a v zásadě ani ospravedlnitelná, aby ve veřejném prostoru obstála a začala se šířit. Proto zde budeme především analyzovat názorovou pozici, která platí za její protistranu, abychom si připravili půdu k obhajobě multilateralismu v rámci českého, zahraničněpolitického diskurzu. Půjde tedy o stanovisko ve prospěch dalšího rozvíjení české zahraniční multilaterální politiky, pozice, která bude stavět na racionálně ospravedlnitelných argumentech – jako určité antitezi proti výše zmíněnému, primárně neinformovanému a sekundárně slabému stanovisku ve prospěch exitu z OSN.

1.3 Argumentace ve prospěch multilateralismu

Poté, co jsme prozkoumali argumenty ve prospěch vystoupení z OSN, tak ve druhé půli této analýzy se budeme zabývat rekonstrukcí argumentů z opačné části spektra – podporujících myšlenku, že by Česká republika měla smysluplně rozvíjet multilaterální vztahy. Tato potřeba je z normativního hlediska ještě urgentnější v geopoliticky těžších časech. Především pak je nutné se touto otázkou zabývat v době, kdy mnozí vnitropolitičtí i zahraniční aktéři bezohledně sledují pouze své (krátkodobé) zájmy a rezignují na (nebo přesněji bojkotují) budování mezinárodního řádu postaveného na pravidlech a spolupráci. Nebo, jak poukazujeme právě v této práci, v momentě, kdy se ozývají první hlasy k opuštění hlavní multilaterální organizace.

V následujících sekcích budeme prezentovat ty nejdůležitější skutečnosti sloužící jako základna robustního ospravedlnění multilaterální diplomacie našeho státu. Zaprvé, představíme Koncepci Zahraniční politiky České republiky, kde multilateralismus plní funkci jednoho z klíčových východisek a také způsobů, jak zajišťovat české zájmy ve Světě. Status quo současné Koncepce představuje významný a nepřekročitelný práh myšlenkám na vystoupení z kterékoli multilaterální organizace. Zadruhé, představíme teorii zahraniční politiky malých států, a s tím spojenou roli multilateralismu, což je perspektiva a funkční logika, která je pro naši zemi zcela zásadní i do budoucna. Zatřetí, představíme obecně přijímanou logiku víceúrovňového vládnutí, kam multilaterální organizace z univerzální úrovně integrálně zapadají. Dovětkem, OSN zosobňuje symbolicky i prakticky celou historii a současnost poválečného mezinárodněpolitického vývoje, v kostce a nejobecněji, jedná se o režimní typ současných mezinárodních vztahů. Vzhledem k tomu, že se jedná o mnoho-generační podnik a již skoro nikdo na vlastní kůži nezažil realitu, která tomuto režimu předcházela, tak je každé zodpovědné promýšlení reality, která přijde po dekonstrukci současného multilaterálního systému, nutně provázeno strachem z anarchie, entropie a nadvlády práva silnějšího.

2.0 Koncepce Zahraniční politiky ČR jako ochranný val multilateralismu

První ochrannou bariérou české multilaterální politiky proti odstředivým silám současných turbulentních mezinárodních vztahů podléhajících sekuritizaci, je skutečnost, že zahraniční politika České republiky je založena na psané koncepci. Pokud tedy chceme znát dlouhodobou zahraničněpolitickou strategii České republiky, pak musíme studovat její koncepční dokumenty pojmenovávající cíle i prostředky k jejich dosažení. Obecným, avšak klíčovým dokumentem připraveným Ministerstvem zahraničních věcí ČR již v roce 2015 je „Koncepce zahraniční politiky České republiky“. Tato předchází a zastřešuje další jednotlivé koncepce řídící specifické sektory v gesci Ministerstva zahraničí.

Koncepce platí za ochranný val, protože multilateralismus zde slouží jako jeden z hlavních opěrných pilířů České zahraniční politiky. Každý ad hoc plán na omezení české účasti na mezinárodní spolupráci by tak znamenal odbočení z pečlivě vytyčené cesty, která má již dlouhou tradici a je velmi solidně ospravedlněna. Konkrétně členství v OSN je vedle členství v Evropské unii a Severoatlantické alianci nejčastěji zmiňovaným multilaterálním projektem, na které spoléháme a do nějž kontinuálně investujeme. Jakákoli výzva k exitu z OSN a rezignace na hledání řešení v rámci multilaterálních organizací je hrubým porušením naší dlouhodobé strategie a jde proti samotnému smyslu České zahraniční politiky.

V další části této sekce představíme, co je konkrétním obsahem této koncepce a následně posoudíme míru významu multilateralismu pro českou zahraniční politiku.

Koncepce otevírá definicí České republiky jako subjektu mezinárodních vztahů, když jej klasifikuje, co do velikosti a kapacit, a následně z této klasifikace vyvozuje závěry o omezeních, které se s našimi charakteristikami pojí. Pak také hovoří o volbě vhodné strategie pro naše mezinárodní vztahy. V Koncepci zaznívá, že „Česká republika je v globálním kontextu malou, v evropském měřítku středně velkou zemí. Omezenost lidských a finančních zdrojů vede k nutnosti stanovit omezený počet teritoriálních a obsahových priorit. Rovněž motivuje k aktivnímu působení v Evropské unii (EU), NATO, OSN, OBSE a dalších multilaterálních strukturách, které nejen rozšiřují možnosti zahraničněpolitického působení státu, nýbrž také přispívají k jeho bezpečnosti a prosperitě jakož i k udržování liberálně-demokratického ústavního pořádku.“ (Ministerstvo zahraničních věcí, 2015, s. 2)

Koncepce tímto explicitně uznává omezené možnosti samostatné akce na mezinárodním poli a hned v úvodu, domnívám se správně, vyzývá ke strategicky pokročilému uvažování nad našimi a) prioritami a za b) prostředky, jak těchto priorit dosahovat. Přičemž hned první z přímo jmenovaných strategických úvah, je právě zaměření na naše působení v multilaterálních organizacích – s cílem eliminovat naši konkurenční nevýhodu v podobě značně limitovaného dosahu a omezených lidských a finančních zdrojů. Existující mezinárodní řád má dle této Koncepce efekt nejen vně našich hranic, ale také dovnitř. Zapojením do multilaterálních struktur si chráníme za prvé bezpečnost; zadruhé prosperitu a zatřetí udržujeme povahu našeho ústavního pořádku jakožto liberální-demokracie. Jinými slovy naše zahraniční politika multilateralismu zajišťuje rozvoj, fungování a vposledku samotné přežití naše existujícího systému. Aktivní zapojení a podpora dobrého fungování mezinárodních organizací tedy není pouze nějakou luxusní nadstavbou, kolaterální či sekundární zbytečností, nýbrž základní nutností státu, který má charakteristiky České republiky. Zapojení do mezinárodní spolupráce je tak prvotním úkolem politiků a expertů obsluhujících naše mezinárodní vztahy, nikoli posledním bodem programu, který se implementuje pakliže zbyde čas, naopak mezinárodní multilaterální prostředí, které je tu pro nás, abychom mohli fungovat i když máme, na rozdíl od jiných účastníků mezinárodního společenství, omezené zdroje. Participace například i v OSN je tu pro nás a poskytuje výhody, protože zajišťuje platformu zesilující náš hlas a umožňující prezentaci a prosazování našich názorů.

Jak uznává tato koncepce, kvůli omezení našich prostředků by opuštění mezinárodních fór vedla pravděpodobně pouze k naší marginalizaci. Takto představená logika tedy nenaznačuje, že by členství v OSN mohlo přinášet i nějaká nebezpečí či náklady. Na druhou stranu koncepce hovoří o „možnosti rozšíření“ zahraničněpolitického působení státu. Vzhledem k tomu, že se jedná o možnost a nikoli garantovanou danost, pak se předpokládá, že naši aktéři budou umět této příležitosti náležitě využít. Přesto, náš základní postoj taktéž obsahuje specifický požadavek na reformu OSN, tak jak ji nyní známe. Koncepce se jednoznačně hlásí k poválečnému mezinárodnímu formátu vytvořenému kolem OSN, když provolává následující: „Univerzálním rámcem pro multilaterální působení ČR je členství v Organizaci spojených národů.“ (Ibid., s. 2) Avšak zároveň: „ČR dlouhodobě podporuje úsilí o reformu směřující k efektivnějšímu fungování OSN, včetně reformy členství v Radě bezpečnosti. Neodmyslitelným východiskem české zahraniční politiky je dále dodržování mezinárodního práva.“ (Ibidem, s. 2-3)

Specificky OSN je tak pro Českou republiku univerzálním rámcem v němž je představitelné její efektivní mezinárodní fungování. Zároveň jsme plnoprávnými členy desítek dalších mezinárodních organizací, ale OSN má mezi nimi výsadní postavení, protože se jedná právě o onen obecný, tedy „univerzální rámec“. Vystoupit z něj by tedy znamenalo rezignovat na multilateralismus jako celek. Vystoupení konkrétně z OSN jako základního mezinárodního rámce by signalizovalo rezignaci na další multilaterální řešení v budoucnu a v dalších organizací. Pakliže by v naší perspektivě selhala organizace z nejdůležitějších, jaké by byly šance, že přežijí ostatní organizace spravující konkrétní partikulární oblasti společného zájmu. Tento odstavec je dále možné číst dvěma různými způsoby: skeptickým a optimistickým. Skepticismus by se dal vyložit následujícím způsobem. Koncepce oznamuje snahu o reformu OSN, čímž potvrzuje, že organizace má problémy v podobě neefektivity a nereprezentativnosti Rady bezpečnosti OSN. Skepticky vzato můžeme tuto argumentaci číst jako kritickou výtku, která, třeba, může mít i negativní dopad na naše členství, pokud se reforma nezdaří. Optimistické čtení však obsahuje nadějný vklad v podobě investice do budoucnosti organizace, když tvůrci textu připojují konkrétní reformní program ke kterému „dlouhodobě“ přispívají a dále se k němu zavazují. Argumentačně tato poznámka, domnívám se, posiluje multilaterální vektor naší zahraniční politiky. Koncepce totiž nepředpokládá pro Českou republiku pasivní roli člena, který prostě přijímá OSN takovou, jaká byla vytvořena mocnostmi po Druhé světové válce. Naopak, stanovuje, že se naše země spojí s budoucností multilateralismu tím, že bude vystupovat jako jeden z jeho architektů, aktivně se pokoušející o proměnu její podoby. Poznámka, která se váže k odhodlání dále do OSN investovat tak jen posiluje argumentaci ve prospěch setrvání na nastoupeném kurzu.

Abstraktněji vzato, Česká republika explicitně jmenuje sadu hodnot, které stojí v základě naší zahraniční politiky vybavené „hodnotovými východisky“ (Ibid., s. 3) mezi tyto se řadí „...demokracie, právní stát, univerzálnost a nedělitelnost lidských práv, úcta k lidské důstojnosti, rovnost a solidarita a dodržování zásad Charty OSN a mezinárodního práva.“ (Ibid.)

Z tohoto odstavce lze usuzovat o hloubce zakořenění multilaterálního, univerzalistického přístupu České republiky k vytváření vlastní zahraniční politiky. Respekt a dodržován Charty OSN a mezinárodního práva zde není jen prostředkem či nástrojem k dosahování dalších cílů, ale hodnotou o sobě – samotnými hodnotovými východisky. Pokud by se měla měnit východiska zahraniční politiky, pak by to znamenalo, že se mění celá zahraniční politika jako celek. Exit z OSN tedy není možné provést jen tak, spontánně bez kompletní a komplexní revize našeho budoucího zakotvení a předestření našich dalších mezinárodních vztahů. Analyzujeme-li Koncepci a všechny výroky týkající se multilateralismu a OSN, pak výše uvedená formulace je tím nejhlubším zakotvením naší země v tomto systému, které směřuje za běžnou „rozvahu nákladů a ztrát“, za utilitarismus prvoplánových cílů a korespondujících instrumentů na jedno použití.

V praktickém světě se však většinou počítají konkrétní cíle a náklady na jejich dosažení. Přičemž opakovanou pravdou je, že nejvýhodnějšími opatřeními jsou ta preventivní povahy. Zde již utilitárně a konkrétně se Koncepce vyslovuje pro členství v mezinárodních organizacích jako nejefektivnější prevenci konfliktů a bezpečnostních hrozeb. Koncepce stanovuje krédo, že „Obecným nástrojem zajištění bezpečnosti ČR je prevence a potlačování bezpečnostních hrozeb. K tomuto cíli využívá Česká republika jak nástroje EU a NATO, tak členství v dalších mezinárodních organizacích, především v OSN a v OBSE, stejně jako bilaterální spolupráce.“ (Ibid., s. 4)

Koncepce vyjmenovává další konkrétní cíle preventivní i reaktivními povahy pro něž je vhodné či nezbytné naše zapojení do multilaterální spolupráce a do OSN. „Důležitým nástrojem ochrany bezpečnostních zájmů je aktivní účast v mezinárodních kontrolních režimech a v úsilí věnovaném odzbrojení a nešíření zbraní hromadného ničení, vyvíjeném zejména na půdě OSN.“ (Ibid., s. 5) Koncepce pak také potvrzuje, že „Česká republika bude na půdě EU, NATO, OSN a dalších organizací podporovat opatření směřující k potírání mezinárodního terorismu a organizovaného zločinu…“ (Ibid, s. 5-6) Dále pak říká, že „Důležitým nástrojem přispívajícím k udržitelnému rozvoji je zahraniční rozvojová spolupráce, jejíž rámec je vymezen závazky České republiky v rámci Evropské unie, OSN a OECD…“ (Ibid., s. 7) Stabilně důležitým bodem zahraniční politiky je zapojení do vyjednávání o udržitelném rozvoji: „Česká republika si je vědoma, že úsilí o udržitelný rozvoj musí být úsilím celosvětovým, z toho důvodu je hlavním nástrojem pro jeho dosažení aktivní angažmá v rámci OSN.“ (Ibid., s. 8) Konečně a stále urgentněji se projevuje prohlubující se globální klimatická katastrofa a každé její případné celoplanetární řešení bude vycházet z případného konsensu dosaženého multilaterální cestou, když: „Cílem ČR je dosáhnout celosvětové závazné dohody v rámci konference smluvních stran rámcové úmluvy OSN o změně klimatu.“ (Ibid., s. 8)

Závěrem můžeme potvrdit, že charakteristickým znakem české zahraničněpolitické strategie je právě charakteristická provázanost s myšlenkou multilateralismu a odhodlanost pohybovat se v rámci vytyčeném fungováním a principy OSN. Česká republika, tak jak ji doposud známe, je subjektem mezinárodních vztahů, který se pasuje do role tvůrce a podporovatele dobře fungujících mezinárodních organizací, a každý hlas, který se vyslovuje proti, fakticky navrhuje proměnu charakteru Českého státu.

3.0 Zahraniční politika malého/středního státu

Specifickým argumentem, který by měl zaznívat v České republice v souvislosti s multilateralismem nejčastěji, je ten, který vyzdvihuje důležitost participativního multilaterálního uspořádání pro Česko jako stát, který je v celosvětovém měřítku malý a tudíž potřebuje tuto základní charakteristiku kompenzovat, aby dokázala dosahovat svých cílů. Jak upozorňují autoři Thorhallsson a Steinsson (2017), více než polovinu členů OSN lze klasifikovat jako státy malé, to jest mají méně než deset milionů obyvatel.

Výše zmínění autoři jednoznačně připouštějí, že malé státy jsou v mezinárodním systému znevýhodněny. Konkrétně jejich malá populace jim znemožňuje „agregovat strukturální sílu“ (Ibid.), kterou přirozeně oplývají lidnaté státy. Zároveň, malá populace jim způsobuje „další obtíže, které musí být kompenzovány, aby byly naplněny jejich potřeby.“ (Ibid.)

Obecně platí, že kompenzace nedostatečné váhy na mezinárodní scéně může spočívat ve dvou základních, alternativních strategiích. První spadá do sféry bilaterální a druhá do sféry multilaterální diplomacie. Bilaterálně se může malý a střední stát snažit o kompenzaci svého deficitu prostřednictvím přimknutí k jinému, silnějšímu státu, typicky regionální či světové velmoci. Multilaterální řešení lze rozdělit na dva subtypy: zaprvé, participaci na ad hoc koalici, popřípadě na koalici, která se schází pouze občasně a zadruhé, členství a aktivní participaci v plně institucionalizované mezinárodní organizaci. Je nasnadě, že bilaterální typ kompenzace, tedy jakékoli bilaterální ujednání může snadněji vzniknout, být efektivnější i přinést větší krátkodobé benefity. Avšak z dlouhodobého hlediska, pěstování multilateralismu má velkou výhodu – chrání suverenitu menšího partnera v nerovných bilaterálních vztazích a zamezuje, aby se tento stal pouhým vazalským, závislým státem. Zapojení do multilaterálních struktur může vypadat neefektivně, draze, zdlouhavě a zoufale, avšak reflektuje regionální či globální a socioekonomickou, kulturní a historickou pluralitu jednotlivých zúčastněných států. Z dlouhodobého hlediska pak odpovídá ideálu rovného zastoupení a participaci na vyjednáváních o věcech společného zájmu.

Dle Thorhallssona a Steinssona platí i empiricky, že malé státy na mezinárodní scéně preferují multilateralismus jako řešení ošetřující dva cíle: zaprvé k ovlivňování chodu věcí a pak také k limitování moci velkých států (Ibid.). Úspěšné, vlivné malé státy se dle autorů vyznačují schopností profilace na specifickém tématu, schopností stanovit si priority, vytvářet koalice, vytváření rozpoznatelného image a poskytování dostatečné flexibility a autonomie vlastním diplomatům (Ibid.). Tento mix schopností lze potom nejlépe využít v multilaterálním prostředí mezinárodních institucí, a právě tam dokážou schopné malé státy vyzískat, komparativně vzato, největší výhody (Ibid.). Existence multilaterálních organizací je dále zcela klíčovou pro malé státy, protože dále kompenzuje jejich slabiny v rovině informační, jak uvádí duo autorů: „Informační aspekt mezinárodních organizací je pro malé státy klíčový, poskytující jim výzkum a analýzy, které by si samy těžko vytvářely a shromažďovaly.“ (Ibid.) A na obdobnou notu pokračují, když upozorňují na fakt, že mezinárodní organizace pomáhají malým státům překonávat příliš vysoké transakční náklady na jakoukoli zahraničněpolitickou iniciativu, jejíž cenu by nebyly schopny samostatně hradit, čímž získávají informace, dobrou praxi a zjednodušenou možnost koordinovat své kroky s ostatními (Ibid.).

Thorhallsson a Steinsson také potvrzují, že právě malé státy těží z „vysoce institucionalizovaného, kooperativního a mírového mezinárodního systému“ (Ibid.), s jasně danými pravidly hry, dohledem nad jejich dodržováním a trestáním za porušení (Ibid.). Domnívám se, že ideálně, v dobře nastaveném mezinárodním soukolí, by také mělo platit, že „mezinárodní organizace pacifikují vztahy mezi státy a pomáhají řešit občanské války a mezistátní konflikty, kde potom malé státy získávají více, než státy velké z nastoleného míru a stability generovaného mezinárodními organizacemi.“ (Ibid.)

Další autoři a autorky potom dodávají, že multilaterální prostředí poskytuje příležitosti pro malé státy a jejich aktérské dovednosti. Tento pohled je tedy již méně preskriptivně idealizující a více založený na popisnosti dovedností některých malých států, které známe z mezinárodního prostředí. Nakonec tak malý stát může dosáhnout svých cílů díky akci v rámci mezinárodních organizací: „Navíc velikost nebrání malým státům být aktivními nebo uplatňovat svůj vliv v mezinárodní politice. Švédsko, Finsko a Dánsko, přestože jsou malé, jsou aktivními účastníky mezinárodních vojenských operací.“ (Šešelgytė, 2013) „Malé státy mohou také přinášet důležitá témata na stůl a uplatňovat svůj vliv v rámci mezinárodních organizací tím, že prosazují súecifické konkrétní otázky.“ (Vaicekauskaité, 2017, s. 9) Young jde ve svém přesvědčení o fungování multilateralismu ještě dále, když poukazuje na samotnou možnost udržitelné kohabitace mezi gigantickou Čínou a malým Novým Zélandem: „Čína je největším obchodním partnerem Nového Zélandu a důležitým zdrojem migrantů, mezinárodních studentů, turistů a investic, ale Nový Zéland představuje méně než jedno procento z celkového obchodu Číny. Jak je možné, že malý stát jako Nový Zéland uplatňuje vliv ve svých vztazích s velkými a mocnými státy jako je Čína? Strategií, kterou zvolily po sobě jdoucí vlády Nového Zélandu, bylo využití mezinárodního práva a organizací, jako je Světová obchodní organizace (WTO)." (Young 2020) A pokračuje apelem na malé státy, aby nezapomínaly, že v multilateralismu je ukryt klíč k dosahování jejich zájmů, bezpečnosti a integrity (Ibid.).

Konkrétně v českém kontextu je zajímavý ještě jeden posun ve vnímání multilateralismu, ke kterému došlo v minulém desetiletí. Společně s Janem Blažkem a jeho analýzou významu multilateralismu pro českou Zahraniční politiku bychom měli připomenout, že od roku 2015, tvůrci české zahraniční politiky již nepřemýšlí o multilateralismu pouze jako o utilitární volbě, která je explicitně evidentní, ale multilateralismus považují normativně za hodnotové stanovisku, hodnotu per se, jak Blažek uvádí, lze hovořit o morálním multilateralismu: „To znamená, že mezinárodní instituce a spolupráce jsou vnímány jako normativní hodnota sama o sobě, která přesahuje rámec pouhého nástroje.“ (Blažek, s. 323).

Všechny výše uvedené odkazy a parciální argumenty směřují k jednoznačnému závěru. Česká Republika jako malý stát zajisté může, a měla by, využívat výhodných bilaterálních partnerství a to především v dobách poznamenaných válkou přímo na evropské půdě. Nicméně platí, že malému státu je z dlouhodobého hlediska nejlépe v multilaterálním prostředí. Právě tam dokáže kompenzovat své komparativní nevýhody a omezení a právě tam se mu daří zavazovat mocné hráče k dodržování společně vyjednaných pravidel. Pakliže nyní sledujeme selhávání mezinárodních organizací, tak toto ještě nutně neimplikuje, že tyto z definice nemohou fungovat. Každá instituce může být vylepšena nebo podrobena revizím a následně vylepšována průběžně. Ostatně je dobré poukázat na skutečnost, že souběžně můžeme sledovat obdobný trend institucionálního selhávání ve vnitrostátních agendách jednotlivých států – demonstrované na klesající adaptabilitě národních států na současné výzvy (environmentální, informační, bezpečnostní, sociální, hygienické, vzdělávací, integrační a další) - s tím rozdílem, že nikdo nevolá po rozpuštění národních států.

Pro nás, jakožto příslušníky malého státu, je však důležité pochopit, jaké mezinárodní uspořádání nám vyhovuje nejlépe a o jaké nastavení mezinárodního společenství máme usilovat. Z pohledu zachování suverenity i autonomie a v dlouhém časovém horizontu se potom jedná o multilaterální uspořádání, které bychom měli podporovat politicky a aktivně budovat.

4.0 Perspektiva víceúrovňového a globálního vládnutí - perspektiva funkcionální

Členství v OSN ve skutečnosti znamená jednu z úrovní víceúrovňového vládnutí (multi-level governance). Konkrétně jde o nejuniverzálnější, všezahrnující úroveň, kterou lze také označit jako úroveň „globálního vládnutí“. Níže se nachází úroveň regionální (například v rámci Evropy se jedná o Evropskou unii), dále národní, národní regionální (země, kraje a jiné samosprávné celky), nejníže potom místní samosprávná úroveň vládnutí. Snahy o vystoupení z OSN by v této perspektivě znamenaly vzepření se soudobým způsobům vládnutí a to jak deskriptivně - proti smyslu fungování současného nedokonalého globálního vládnutí, stejně jako preskriptivně, proti kýženému ideálu, kdy problémy globálního rozměru logicky řešíme na globální úrovni.

Michael Zürn přiznává, že koncept globálního vládnutí je do jisté míry amorfní, ale všechny definice zahrnují odkaz ke skutečnosti, že se jedná o opak mezinárodní anarchie, která je poháněna pouze čirými vlastními zájmy jednotlivých států (Zürn 2010, s. 80). V realitě globálního vládnutí, „státy uznávají své závazky a cítí se alespoň do určité míry povinováni je dodržovat.“ (Ibid.)

Zürn označuje poválečný multilateralismus za do velké míry nedokonalý – především ve vztahu k jeho demokratickým (ne)kvalitám. Takzvaný exekutivní multilateralismus, kdy se mnohé mezinárodní dohody vyjednávají mimo přímé zapojení národních legislativních orgánů a veřejné kontroly (Ibid.), byly hlavně v minulých dekádách jasným omezením tohoto typu víceúrovňového a globálního vládnutí. Zürn doslova uvádí: „Multilateralismus po druhé světové válce byl silně zaměřen na exekutivu, protože pravidla zakořeněného liberalismu byla vyjednávána mezinárodně a implementována na vnitrostátní úrovni bez přispění legislativ a bez systematického začlenění národních nebo nadnárodních společenských aktérů.“ (Ibid. s. 83)

A do budoucnosti dle Zürna platí, že „Aby bylo možné úspěšně řešit velmi složité problémy přeshraničního charakteru při zapojení samotných společenských aktérů, kteří jsou zároveň konečnými adresáty těchto opatření, je zapotřebí sofistikovanějšího institucionálního designu, než jaký byl za dob zakořeněného liberalismu (v periodě po 2.SV, pozn. PT). To vede k relativnímu vzestupu institucionálních prvků v mezinárodním a nadnárodním řízení, které zvyšují svou autonomii vůči svým členským státům. Zde jsou tři mechanismy zvláštního významu:

  1. Zvýšená složitost problémů také vede k větší potřebě nezávislých orgánů pro řešení sporů. V podobném duchu může relativní vzestup rozhodování většinou v mezinárodních organizacích sloužit potřebě řešit patové situace mezi různými úrovněmi a oblastmi problémů.
  2. Nadnárodní prvky také získávají na významu s rostoucím počtem režimů, které se zabývají přeshraničními problémy a které specifikují společenské aktéry jako konečné adresáty. V takových případech se problémy s ověřováním stávají složitějšími. Čím obtížnější je dodržování nařízení a monitoring, tím větší je potřeba nezávislých orgánů, které shromažďují a poskytují spolehlivé informace o úrovni dodržování.
  3. Nakonec rostoucí potřeba mezinárodních institucí shromažďovat a distribuovat nestranné znalosti a informace o složitých mezinárodních problémech také posiluje trend směrem k nadnárodním prvkům mezinárodního a nadnárodního vládnutí. Konference a instituty vytvořené Programem OSN pro životní prostředí, jako je Mezivládní panel pro změnu klimatu, jsou dobrými příklady tohoto vývoje.“ (Ibid., s. 84)

Představená perspektiva již naznačuje směr vývoje globálního vládnutí – ať již naplněný, či žádaný. Implicitně však tato analýza říká, že komplexita řízení mezinárodních režimů – ať již jsou bezpečností, humanitární, environmentální nebo obchodní, neumožňuje prostý exit. Právě naopak, pro fungování světa provázaného globálními problémy potřebujeme dobudovat demokratické způsoby rozhodování a kontroly pro nejvyšší úroveň víceúrovňového vládnutí.

5.0 Souhrn argumentace a závěry

Předkládaná analýza reaguje na, do velké míry neuváženou, avšak z vysokých politických pozic vznesenou, výzvu k vystoupení z Organizace Spojených Národů. Předcházející stránky tak reprezentují základní strukturu argumentace, která podobnou výzvu bere záměrně doslova a následně ji při uvedení relevantních důvodů vylučuje, respektive rekonstruuje, domnívám se, ty nejlepší důvody které lze uvést na obranu multilateralismu, jakožto zahraničněpolitické platformy, která se nejvíce hodí pro Českou republiku – malý stát, který ctí principy Charty OSN, dokonce zakládá svoji vlastní existenci na shodných hodnotách, a cení si vlastní autonomie, suverenity a participativního, otevřeného světového prostředí.

Konkrétně, první část této analýzy zkoumá, zdali lze nalézt validní argumenty pro vystoupení z nejrozsáhlejšího, univerzálního multilaterálního projektu. Takto vyhroceně postavená otázka vyjevila skutečnost, že existuje spíše široká paleta kritiky současného fungování multilaterálního uspořádání, než že by existovalo zjevně silné a ospravedlnitelné stanovisko volající po exitu z OSN. V dalších částech analýzy byla prozkoumána argumentace, která by mohla sloužit k obraně českého zapojení do multilaterálních struktur. Jako nejsilnější argumenty byly identifikovány tři – (1.) pevné koncepční zakotvení České republiky v mezinárodních multilaterálních organizacích, včetně OSN; (2.) multilateralismus jako nejvýhodnější dlouhodobá strategie malých států; a konečně (3.) v logice víceúrovňového vládnutí je jeho integrální součástí i globální vládnutí skrze OSN, což diskvalifikuje jakékoli logické úvahy o možném odchodu z takové organizace.

Představené argumentace lze považovat za informačně-argumentační minimum každého, kdo se zapojuje do debaty o dalším zahraničněpolitickém směřování České republiky v obtížných časech krizí a válek. Zároveň jde o připomínku, že principy ke kterým jsem se před více než třiceti lety připojili mají stále svoji hodnotu a váhu, i když dochází k překotnému vývoji geopolitických konstelací. Zajisté si nelze nevšimnout vypjaté militarizace mezinárodních vztahů v souvislosti s Ruskou agresí vůči Ukrajině, která započala v roce 2014 a v roce 2022 vstoupila do své horké fáze. V tomto i mnohých dalších tématech se projevuje dysfunkčnost univerzální úrovně mezinárodního uspořádání. V lepším případě dokáže univerzální multilaterální organizace reagovat na partikulární problémy v méně exponovaných geopolitických souvislostech, avšak selhává při řešení nejpalčivějších konfliktů dneška. Tato skutečnost by však měla malé státy motivovat ke dvěma paralelním činnostem: zajištění vlastní bezpečnosti prostřednictvím dalších multilaterálních a bilaterálních prostředků a zároveň také k uvědomění si, že dlouhodobé bezpečí je možné, pakliže dojde k rehabilitaci idey o univerzální multilaterální organizaci, která by měla kompetence k řešení mezinárodních sporů. Byť je idea Světové federace, popřípadě světové bezpečností organizace formou utopie, tak platí, že malé státy musí ze své podstaty investovat do multilaterálního uspořádání, protože každé jeho zlepšení povede také ke zvýšení jejich bezpečnostních garancí a participace na řešení palčivých světových problémů, které by jinak rozhodovaly pouze samotné velmoci.

Literatura:

Blažek, J. The Multilateral Dimension of the Czech Foreign Policy.

Černochová, Jana, [@jana_cernochova]. (2023, October 28). [Post]. X. https://shorturl.at/nyY67.

Dodson, K., & Brooks, C. (2022). All by Himself? Trump, Isolationism, and the American Electorate. The Sociological Quarterly, 63(4), 780-803.

Löfflmann, G. (2022). Introduction to special issue: The study of populism in international relations. The British Journal of Politics and International Relations, 24(3), 403-415.

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. (2015). Koncepce zahraniční politiky České republiky. Available from https://mzv.gov.cz/file/1565920/Koncepce_zahranicni_politiky_CR.pdf

Thorhallsson, B., & Steinsson, S. (2017). Small state foreign policy. In Oxford Research Encyclopedia of Politics.

United Nations, General Assembly, Illegal Israeli actions in Occupied East Jerusalem and the rest of the Occupied Palestinian Territory, A/ES-10/L.25, (26 October 2023), available from undocs.org/en/A/ES-10/L.25.

Vaicekauskaitė, Ž. M. (2017). Security strategies of small states in a changing world. Journal on Baltic Security, 3, 7-15

Wajner, D. F. (2023). Delegitimizing International Institutions. How Global Populism Challenges the Liberal International Order.

Weiss, T. G. (2016). What's Wrong with the United Nations and how to Fix it. John Wiley & Sons.

Young, J. (2020). Order or disorder?: Small states show the value of multilateralism. In East Asia Forum Quarterly (Vol. 12, No. 1, pp. 11-12).

Zürn, M. (2010). Global governance as multi-level governance. In Handbook on multi-level governance. Edward Elgar Publishing.