Média veřejné služby ve 21. století – Co je veřejná služba?

26. května 2023
Jakub Wolf

Dne 12. dubna 2023 proběhla v Pirátském centru v Praze panelová diskuse o médiích veřejné služby ve 21. století, spolupořádaná Institutem Π a Piráty Praha. Jedním z témat bylo samotné vymezení veřejné služby v zákonech o ČT a ČRo a dopad technologických a společenských změn na toto vymezení.

Tento text shrnuje několik otázek uvedené problematiky. Cílem není přinést definitivní odpovědi, ale spíše otevřít tyto zásadní otázky.

Na potřebě existence médií veřejné služby je v české společnosti široká shoda. Taková média ale musejí být finančně udržitelná a ekonomicky co nejvíce nezávislá na aktuální politické situaci, aby je bylo možné za média veřejné služby považovat. Komerční přístup by ale tato média naopak uvrhl do závislosti na soukromých zájmech, což by také bylo v rozporu s jejich posláním.

V současnosti se proto vede diskuse o financování, kterou by ale bylo vhodné doplnit diskusí o samotné povaze a poslání veřejné služby a pokud možno v těchto oblastech hledat společenský konsensus. Výsledný model financování by měl poskytovat oběma médiím (ČT a ČRo) jistotu v dlouhodobém výhledu.

Současný model financování je přitom v zásadě podobný od roku 1964. Povahu veřejné služby, jak ji chápal zákonodárce, lze pak vyčíst ze zákonů o ČT a ČRo. Je ovšem třeba vzít v úvahu zásadní změny, kterými mediální prostředí prošlo nejen od zavedení současného modelu financování, ale i od přijetí obou zákonů v roce 1991. Nejprve nastaly změny na trhu s nástupem soukromých médií. Pozdější technologicky podmíněná proměna mediálního prostředí, způsobená především nástupem internetu, je ale patrně ještě významnější. Vzhledem k tomu, že kontext fungování ČT a ČRo se takto zásadně proměnil, je třeba se vrátit k obecnému vymezení veřejné služby a na tomto základě i k problematice nalézání optimálního modelu financování.

V současné době hrají různé typy audiovizuální produkce (kterých také přibývá) zásadně větší roli ve společnosti než dřív. Zároveň ale její distribuce probíhá řadou různých kanálů a pozemní vysílání naopak hraje a bude hrát stále méně významnou úlohu. Mimo jiné i v souvislosti se změnou uživatelských návyků a proměnou nejčastěji používaných zařízení. Je jasné, že prvořadou roli v nastupujících demografických skupinách hrají mobilní zařízení.

V této souvislosti je zajímavé připomenout rozdíl v současném vymezení veřejné služby zákony o ČT a o ČRo. Zatímco ČT zákon ukládá pokrytí území ČR, ČRo má vedle pokrytí samotného území ČR ze zákona působit také globálně. Už samotná skutečnost, že tento rozdíl spočívá v územním vymezení, ovšem poukazuje k jistému anachronismu. Na jednu stranu je třeba vzít v úvahu, že územním vymezením se stále řídí také trh s vysílacími licencemi, který nelze českou legislativou významně ovlivnit. Na stranu druhou je ovšem územní omezení distribuce velmi snadno technicky překonatelné. Paradoxně tak například licenční model běžný na knižním trhu, kde je výhradní licence z pravidla poskytována pro každou jazykovou verzi, nabízí mnohem „současnější“ řešení, lépe odpovídající reálné situaci konzumenta médií. Lze také namítnou, že samotná veřejná služba má do jisté míry územní charakter, protože je realizací veřejného zájmu v rámci státu, který je sám územně vymezen. Ani to však neplatí beze zbytku a v případě poměrně početných skupin obyvatelstva to neplatí vůbec. Stát jako ČR je totiž charakteristický mimo jiné tím, že jeho občané požívají práva volného pohybu v zemích schengenského prostoru. Volební právo v ČR tak dnes mají významné skupiny lidí, kteří dlouhodobě pobývají mimo její území, a naopak zde pobývají rovněž významné skupiny lidí, kteří plná občanská práva nemají. Za problematické lze tedy považovat i tvrzení, že pokrytím území ČR dochází zároveň k poskytování informací české veřejnosti.

Možným způsobem, jak tuto sadu problémů překonat, je přijetí přístupu současného marketingu. Ten opustil hledisko plného využití jednotlivého kanálu a vychází od konzumenta, jehož pak zasahuje prostřednictvím různých kanálů podle jeho vlastních preferencí. Rozpouští se tak někdejší jednota komunikace s veřejností, která spočívala právě v korelaci mezi doručovanou zprávou a kanálem. Z jakobsonovského hlediska bychom řekli, že kanál komunikace se určuje vždy podle aktuální potřeby konzumenta. Proto se tento přístup často nazývá „omnichannel“, „všekanálový“.

Mohou média veřejné služby případně převzít tento pohled? Ano, ovšem za předpokladu, že za primární bude považováno dodávání definované veřejné služby, zatímco jednotlivé kanály, podle nichž jsou obě média dnes zákonem vymezena, budou považovány pouze za jeden z mnoha prostředků doručování. Je také třeba poznamenat, že jak ČT, tak ČRo představují kulturní produkty do značné míry už samy o sobě, a že tato média a organizace jsou určitě součástí identity a zásadním prvkem koheze české společnosti.

Poslání médií veřejné služby se navíc nevyčerpává tím, že dodávají informace definované cílové skupině. Dalším podstatným parametrem je politická nezávislost těchto médií. Té se dotýká samozřejmě složení rad, ale také otázka odpovědnosti členů rad, a nakonec také odpovědnosti jednotlivých médií vůči radám jako takovým.

V žádné z uvedených oblastí by nebylo prospěšné přicházet s předem hotovými tezemi. Pokud bude ovšem debata strukturovaná tímto či podobným způsobem, bude snad možné najít i ten hledaný společenský konsensus.