Participace voličů a stranický systém v ČR v letech 2002-2010

Stranický systém, založený na soupeření pravicové a levicové strany, dosáhl svého vrcholu ve volbách roku 2006. Současně s vrcholem dominance obou hlavních politických stran se ale objevily první znaky odmítnutí tohoto systému jako celku ze strany občanů.

„Blbá nálada“ či „dusno“ jsou charakteristiky stavu české politické scény konce 90. let, pocházející od Václava Havla. Ten v projevu k poslancům a senátorům PČR 9. prosince 1997 v Rudolfinu^[1] popsal údajné zklamání či deziluzi občanů z politického vývoje.

Pokud za indikátor důvěry voličů ve stranický systém a politický vývoj považujeme participaci, pak se tato „blbá nálada“ v bezprostředně následujících volbách roku 1998 neprojevila. Naopak, volby vedly ke střídání vládnoucích stran při současné koncentraci velké většiny mandátů u dvou dominantních stran, tedy k takové formě politické změny, která se z hlediska stranického systému jeví jako stabilizující. Naplno se tato blbá nálada začala v participaci voličů projevovat ve volbách 2002, které žádné výrazné změny nepřinesly a zaznamenaly výrazný propad volební účasti.

V roce 2006 volební účast opět mírně stoupla, když k volbám přišlo 64,47% oprávněných voličů^[2]. Volby vyhrála ODS vedená Mirkem Topolánkem se svým historicky nejvyšším ziskem 35,38% hlasů, následovaná ČSSD pod vedením Jiřího Paroubka, poněkud paradoxně rovněž s historicky nejvyšším počtem 32,32% hlasů. Tyto volby tak znamenaly vrchol dominance dvou vedoucích stran, které dohromady dostaly 67,7% hlasů. Výrazně vzrostl také poměr hlasů pro úspěšná volební uskupení oproti počtu hlasů pro mimoparlamentní uskupení, a to z 87,45% při účasti 29 uskupení v roce 2002 na 94,02% při účasti 26 uskupení v roce 2006. Ve výsledku na souboji obou dominantních stran v roce 2006 svými hlasy participovalo 43,65% oprávněných voličů, kteří dali svůj hlas ODS nebo ČSSD.

Výrazně také tratili komunisté (z 18,51% v roce 2002 na 12,81%). Nová politická strana na parlamentní půdě, Strana zelených, dostala pouze 6,29% hlasů. Přesto lze právě její vstup do Sněmovny považovat za nevýraznější projev změny na politické scéně dané doby. Zelení totiž (teprve v roce 2006) jako první, byť ne zásadně, narušili skladbu politických stran vzešlou z 90. let.

Po volbách ustavená první Topolánkova vláda s účastí ODS, KDU-ČSL a právě Strany zelených obdržela celkem 48,89% platných hlasů. Opírala se tedy o hlasy 31,51% všech oprávněných voličů oproti 25,79% v případě vlád Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka, vzešlých z voleb roku 2002. Přesto měla tehdejší vládní koalice ve Sněmovně pouze 100 mandátů a vlády se ujala pouze díky „přeběhlíkům“ z ČSSD.

Sněmovní volby 2010 se nakonec konaly v řádném termínu místo zvažovaných předčasných voleb, plánovaných na rok 2009, jejichž konání zamezil výrok Ústavního soudu^[3]. K volbám přišlo 62,6% voličů. Zvítězila v nich ČSSD vedená Jiřím Paroubkem se ziskem 22,08%, následovaná ODS vedenou Petrem Nečasem, která získala 20,22%^[4]. Propadla jak Strana zelených (2,44%) tak KDU-ČSL (4,39%), která se poprvé od roku 1990 nedostala do Sněmovny. V segmentu pravicových stran doplňujících ODS došlo k přeskupení a do Sněmovny se dostala nově utvořená TOP09. Zelené pak vystřídal projekt Víta Bárty s názvem Věci veřejné a kampaní zaměřenou proti „dinosaurům“ s poměrně výrazným ziskem 10,88%. Pro Piráty byly volby roku 2010 navíc podstatné tím, že šlo o první celostátní volby, jichž se strana účastnila, a to ve všech 14 krajích. Piráti dosáhli zisku 0,8%.

Zájem o základní idologické pravo-levé soupeření ODS a ČSSD, vyjádřený počtem hlasů pro tyto dvě strany, klesl z 67,7% hlasů a 43,65% všech oprávněných voličů v roce 2006 na 42,3% hlasů a 27,33% všech oprávněných voličů v roce 2010.

Z voleb vzešla vláda Petra Nečase s účastí ODS, TOP09 a právě Věcí veřejných a s přesvědčivou většinou 118 mandátů. Tuto koalici podpořilo celkem 47,8% hlasujících, což odpovídá 29,92% všech oprávněných voličů. Nekončící problémy koaličních stran ovšem vygradovaly v roce 2013, kdy došlo k vypsání předčasných voleb.

Dvě funkční období 2006-2013 se vyznačovala jistou mírou stability stranického systému, danou stálým počtem pěti uskupení zastoupených ve Sněmovně. Souboj levice s pravicí, zastupovaný v první řadě dominantními stranami ODS a ČSSD, dosáhl z hlediska zájmu voličů svého historického vrcholu na české politické scéně v roce 1998 (44,46%) a podruhé v roce 2006 (43,65%).

Toto tvrzení lze jistě rozporovat poukazem na dílčí úspěchy dalších pravicových (US, TOP09) či levicových stran (KSČM). Pokud bychom hlasy pravicových či levicových stran sčítali, došli bychom u sněmovních voleb 2010 k hodnotám 36,92% pro pravici (20,22% ODS + 16,7% TOP09) a 33,35% hlasů pro levici (22,08% ČSSD + 11,27% KSČM), což jsou hodnoty stále velmi blízké rekordním historickým ziskům obou dříve dominantních stran z předcházejících voleb roku 2006 (35,38% ODS a 32,32% ČSSD). Pomíjeli bychom ovšem skutečnost, že vedle obou dominantních stran existovaly ve Sněmovně i v předcházejících obdobích deklarativně pravicové (ODA, US) či levicové subjekty (KSČM). Zároveň by tato argumentace zanedbávala skutečnost, že KSČM se kromě SPR-RSČ jako jediná parlamentní strana v celém období 1990-2010 jasně vyhraňovala vůči zásadním otázkám, které byly jinak předmětem obecného konsensu napříč politickou reprezentací, jako je členství ČR v západních strukturách. Navíc šlo o stranu navazující přinejmenším v symbolické rovině na bývalý režim. Obojí z ní činilo ve své podstatě protestní a protisystémovou stranu, obracející se na voliče nespokojené s celým tzv. polistopadovým uspořádáním, nikoliv běžnou parlamentní levicovou stranu typu ČSSD.

TOP09 naopak relevantní alternativu ODS představovala. Procesy, které proběhly v letech 2006-2010 tedy znamenaly rozštěpení pravice a ztrátu dominantního postavení ODS, kdy se někdejší hlasy voličů ODS z roku 2006 dělily mezi dvě strany, a souběžně plošný a zásadní úbytek voličů demokratické levice. S ohledem na to je na místě spatřovat ve volebním výsledku roku 2010 zlom pro budoucnost pravicové i levicové politiky.

Přes epizodickou povahu a místy tragikomickou úroveň jejich působení je také třeba připomenout existenci Věcí veřejných jako parlamentního uskupení. Po Straně zelených se jednalo o druhý subjekt, kterému se podařilo do Sněmovny dostat „z vnějšku“ předchozí parlamentní politiky po roce 1996. Ačkoliv se jednalo v zásadě o projekt Víta Bárty, nelze pravděpodobně Věcem veřejným upřít, že se jim zřejmě podařilo oslovit nový voliče nespokojené s celým stávajícím stranickým systémem. Nespokojenost s ním začala do velké politiky promlouvat zvolením Strany zelených v roce 2006, z čehož ovšem nelze vyvodit, že někdejší voliči Zelených en masse volili právě VV.

Obě strany ovšem ve svém čase uspěly se spojením protestních témat a v v zásadě systémového přístupu, čímž se úspěšně vymezily jak vůči stávajícím dominantním „dinosaurům“, tak vůči protisystémové KSČM. Nárůst počtu tohoto typu hlasů z 6,29% pro Zelené v roce 2006 na 10,88% pro Věci veřejné v roce 2010 tak spolu s rozštěpením pravice a poklesem počtu demokratických levicových voličů lze proto považovat za předznamenání rozpadu stranického systému, k němuž došlo v roce 2013, a následné konstrukce nového stranického systému, probíhající od roku 2017.