Participace voličů a stranický systém v ČR v letech 2013-2021

1. října 2023

Nově utvářený stranický systém se nemohl opírat o pravo-levé soupeření, na němž stál systém předchozí, který voliči nakonec odmítli jako celek. Místo něj se po roce 2017 stala hlavním tématem politické soutěže dominance jedné strany.

V předčasných volbách v říjnu 2013 dosáhla volební účast pouhých 59,48%[1], čímž se podruhé přiblížila dosavadnímu historickému minimu 58% z roku 2002. Oproti roku 2002, kdy výsledkem takového nezájmu voličů byla absence změny a potvrzení vlády sociální demokracie, v roce 2013 došlo nejen k výměně vlády, ale i k zásadní fragmentarizaci dosavadního pluralitního stranického systému a ke změnám na politické scéně, které se naplno projevily po roce 2017.

Volby 2013 znamenaly především existenční memento pro vládnoucí ODS, kandidující v čele s Miroslavou Němcovou, která získala pouhých 7,72% hlasů, což současně znamená 4,59% všech oprávněných voličů. Další parlamentní působení jedné ze stran, zcela dominujících stranickému systému předchozích dvou dekád, i její vliv ve společnosti, se pravděpodobnostně ocitly v oblasti statistické odchylky.

Vývoj preferencí ODS v průzkumech přitom nasvědčuje hypotéze, že pokud by nedošlo k rozpuštění Sněmovny na návrh, který iniciovala ČSSD, a uspořádání předčasných voleb již v říjnovém termínu, ODS by se patrně do Sněmovny znovu nedostala. Ještě v září 2013 jí průzkum STEM přisuzoval 12,5%[2], v říjnu strana získala zmíněných 7,72%, v prosinci již tentýž průzkum vykazoval podporu ODS ve výši 4,9%, tedy pod hranicí nutnou pro vstup do Sněmovny[3].

Naopak druhá strana, představující úběžník dominantní politické soutěže let 1996-2010, ČSSD, získala v roce 2013 pod vedením Bohuslava Sobotky 20,45% hlasů oproti zisku 22,08% hlasů v roce 2010, což bylo možné chápat jako poměrně marginální ztrátu, zvláště vzhledem k tomu, že ČSSD nominálně volby vyhrála. Skutečným vítězem voleb se ovšem jak z krátkodobého, tak z dlouhodobého hlediska, stalo hnutí ANO 2011 Andreje Babiše, které při svém prvním volebním pokusu skončilo druhé se ziskem 18,65% hlasů.

Volby 2013 byly charakteristické především výrazným poměrem protestních hlasů oproti hlasům pro strany dosavadního systému a související fragmentarizací dosavadního systému 4-6 stran, rezultující v přítomnost sedmi uskupení ve Sněmovně. Vedle ANO lze jako protestní vnímat 14,91% pro KSČM či 6,88% pro Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Celkem ANO, KSČM a Úsvit získaly 40,44% hlasů a 94 mandátů. Všechny politické strany, které se účastnily vlád od rozdělení Československa, se tak ocitly v situaci těsné většiny šesti hlasů ve Sněmovně oproti protestním a protisystémovým stranám a hnutím. Celkem získala úspěšná uskupení 87,38% platných hlasů. Ze zbývajících 17 volebních uskupení, která na vstup do Sněmovny nedosáhla, si výrazně polepšili Piráti (z 0,8% na 2,66%), Svobodní (z 0,74% na 2,46%) a Zelení (z 2,44% na 3,19%).

Vládu Bohuslava Sobotky, kterou po volbách sestavily ČSSD, ANO a se ziskem 6,78% také navrátivší se KDU-ČSL, tvořily subjekty, které získaly 45,88% hlasů, což znamená podporu 27,28% oprávněných voličů, a 111 mandátů. Podpora nové vlády v celé populaci oprávněných voličů byla tedy v den voleb podobná jako v případě vlád Vladimíra Špidly (25,79%) a Petra Nečase (29,92%). Je svým způsobem podivuhodné, že k patrně největšímu politickému zemětřesení v dějinách současné české demokracie došlo v zásadě za nezájmu voličů, při druhé nejnižší historické účasti ve volbách a nikoliv v důsledku nějaké zřetelné mobilizace elektorátu.

Po volební katastrofě ODS z roku 2013 následovala svého dlouholetého soupeře také ČSSD, když v následujících volbách roku 2017 získala 7,27% hlasů. Celkově volby 2017 potvrdily trend fragmentarizace stranického systému, když kandidovalo 31 subjektů a do Sněmovny se jich dostalo 9 a lze tedy hovořit o systému atomizovaném (SARTORI, G. Strany a stranické systémy - Schéma pro analýzu. Česky: Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005.). Pluralita stran se zdá být v souladu s institucionální interpretací inherentní vlastností českého politického systému. V roce 2017 ovšem dosáhla hodnot, které se zcela vymykají dlouhodobému průměru. Podobné jevy nejčastěji vysvětluje sociologie konfliktu[4]. K dosavadním uskupením, která byla ve Sněmovně již roku 2013 (s výjimkou Úsvitu přímé demokracie Tomia Okamury, který nominálně vystřídala SPD Tomia Okamury), se přidali ještě Piráti se ziskem 10,79% a STAN se ziskem 5,18%.

Současně s atomizací stranického systému došlo ve volbách 2017 k naprosté dominanci jediného volebního uskupení, jímž bylo ANO se ziskem 29,64%. Oproti novým, protestním či protisystémovým uskupením, která se v roce 2017 dostala do Sněmovny se ziskem přinejmenším 58,83%, eventuálně až 64,01%[5], platných hlasů dostaly „tradiční“ strany, které se účastnily předchozích vlád, 29,7%. Při nárůstu volební účasti na 60,84% lze jasně hovořit o tom, že voliči se vyslovili jednoznačně pro celkovou proměnu politického prostředí a stranického systému.

Ve skutečnosti lze výsledky voleb 2017 v jistém ohledu historicky srovnat pouze s výsledky voleb do ČNR v roce 1992[6], v nichž uspělo 8 subjektů, přičemž zcela dominovala vítězná koalice ODS a KDS se ziskem 29,73%, tedy velmi podobným ziskem jako 29,64% pro ANO v roce 2017. Flagrantním rozdílem je ovšem volební účast 60,84% v roce 2017 oproti účasti 85,08% v roce 1992.

Na pravo-levém soupeření demokratických stran reprezentovaném ODS a ČSSD, které v letech 1996-2002 zajímalo řádově mezi polovinou a třetinou všech oprávněných voličů a v letech 2006-2010 mezi 43,65% a 27,33% všech oprávněných voličů, participovalo v roce 2017 již jen 18,59% voličů (11,32% pro ODS a 7,27% pro ČSSD), což při volební účasti 60,84% znamená zájem 11,31% všech oprávněných voličů. Oproti tomu pro celkovou změnu stranického systému se vyslovila přinejmenším třetina všech oprávněných voličů.

Z voleb 2017 vzešly menšinové vlády Andreje Babiše, nejprve na základě 29,64% hlasů a 78 mandátů, od července 2018 pak v koalici s ČSSD s celkem 36,91% platných hlasů a 93 mandátů a s podporou KSČM (7,76% hlasů a 15 madátů). Ačkoliv poptávka po změně systému byla z výsledků voleb jednoznačně zřetelná, první vláda Andreje Babiše se tak s výjimkou úřednických vlád jmenovaných bez voleb opírala o historicky nejnižší podporu v celé populaci oprávněných voličů (18,03%). Druhá Babišova vláda pak o druhou, po první Babišově vládě, či čtvrtou nejnižší podporu v závislosti na započtení hlasů pro KSČM (36,91% pro ANO a ČSSD, 44,67% včetně KSČM; tedy 22,46% či 27,18% včetně KSČM - dosud nejnižší počet hlasů všech oprávněných voličů, 25,79%, získala v roce 2002 koalice tvořící vládu Vladimíra Špidly, viz článek I). Vzhledem k dominantnímu postavení ANO ve Sněmovně, jeho nízkému koaličnímu potenciálu, paradoxně celkově historicky velmi nízké podpoře vládních stran ve volbách a atomizaci stranického systému je zřejmé, že rok 2017 představoval nový vrchol nedůvěry občanů v politické uspořádání a stranický systém, překonávající svým významem a dopadem i „blbou náladu“ přelomu století.

Nově utvářený stranický systém se nemohl opírat o pravo-levé soupeření, na němž stál systém předchozí. Za prvé toto soupeření přestalo zajímat valnou většinu voličů, v důsledku čehož se strany, které ho po více než dvě dekády reprezentovaly, ODS a ČSSD, nyní opíraly o hlasy pouhých 11,31% oprávněných voličů či 18,59% hlasujících. Za druhé, dominantní hnutí ANO se nevymezovalo v rámci pravo-levé škály. Hlavní otázkou další politické soutěže se tedy stala samotná dominance hnutí ANO.

V následujících volbách roku 2021 se tedy celkem logicky „otázka Babiš“ stala ústřední otázkou celých voleb. Volební účast vzrostla ze 60,84% v roce 2017 na 65,43%[7]. Voleb se účastnilo pouze 22 subjektů oproti 31 v roce 2017. Uspěly pouze čtyři kandidátky - SPOLU s 27,79%, ANO s 27,12%, Piráti a Starostové s 15,62% a SPD s 9,56% - nicméně ve Sněmovně v důsledku sedí zástupci sedmi stran. Při vyšší volební účasti získalo ANO o 2,52% méně platných hlasů, než v minulých volbách a dále ztratilo koaliční potenciál tím, že ze Sněmovny vypadla jak ČSSD, tak KSČM.

Ačkoliv volební koalice, mající koncentrovat hlasy „proti Babišovi“, utvořily tradiční pravicové strany a obě nové parlamentní strany z roku 2017, došlo ale v důsledku logiky celých voleb k zásadnější konsolidaci hlasů právě na opačné straně, tedy u výsledné parlamentní opozice, kde SPD ztratila 1,08% hlasů, tedy proporčně podobně jako ANO, a dominance ANO jakožto vyzivatele zbytku stranického systému jako celku se tak prohloubila. Současně ale platí, že ustavená vládní koalice vznikla z vůle 43,41% hlasujících a tedy 28,4% všech oprávněných voličů, což znamená zásadní nárůst oproti podpoře, na základě které vznikaly Babišovy vlády[8].

Celková podpora nových vládních stran v populaci oprávněných voličů se nicméně ve volbách 2021 pouze vrátila do pásma, v němž vznikaly vlády Miloše Zemana, Vladimíra Špidly a Petra Nečase. Vzhledem k tomu, že tuto podporu získala nová vláda z nezanedbatelné části i hlasy voličů Pirátů (Počet těchto hlasů lze odhadnout na základě odečtení preferenčních hlasů pro zástupce hnutí STAN na kandidátkách Pirátů a Starostů nebo z vývoje preferencí obou subjektů po volbách. Nehledě na to je třeba vzít v potaz, že i hnutí STAN vstoupilo samostatně do Sněmovny v roce 2017 jako svého druhu alternativa stávajícího rozložení sil a pravo-levého soupeření.), nelze v ní spatřovat poptávku po zachování či obnovení někdejšího stranického systému, natož pak pravo-levého soupeření, o které projevil zájem zcela mizivý počet voličů.


  1. Nově se do Sněmovny dostali Piráti a STAN. Vzhledem k předchozímu působení STANu v rámci klubu TOP09 a Starostové je započítání hlasů pro STAN sporné, nicméně toto hnutí se formálně rozešlo s TOP09 v roce 2016 a v roce 2017 se dostalo do Sněmovny samostatně poprvé. 5,18% pro STAN by bylo možné počítat i jako hlasy pro stávající systém. Na celkovém poměru hlasů pro nová, protestní či protisystémová uskupení vůči hlasům pro stávající stranický systém jako celek v poměru přibližně 2:1 by ovšem počet hlasů pro STAN mnoho neměnil.

     
  2. Mezi 18,03% až 27,18% oprávněných voličů.