Participace voličů a stranický systém v ČR od rozdělení federace do roku 2002

Česká společnost první poloviny 90. let se vyznačovala značným zájmem o politiku. Tento zájem ale do roku 2002 značně opadl. Souběžně s tím, jak se utvářel stranický systém, založený na soupeření dominantní pravicové a levicové strany, klesal i zájem občanů o politiku.

Volební úspěch v podobě zastoupení strany ve volených orgánech vyjadřuje jistou kolektivní vůli. Tato kolektivní vůle se může uskutečňovat buďto revolučními prostředky měnícími politický systém jako celek, například v roce 1989, což je ale v zásadě výjimečný případ, nebo se uskutečňuje v rámci omezení, která jí klade politický a stranický systém.

Vzhledem k výrazným podobám, které na sebe bere společenský konflikt v současné ČR mimo samotnou parlamentní půdu, by se mohlo zdát, že stávající stranický systém nemá ve veřejnosti valnou podporu. Zda jde o pouhé zdání, nebo se skutečně nacházíme na prahu další výrazné změny české politické scény, není samozřejmě možné uhodnout. Lze se ale na věc dívat z hlediska pravděpodobnosti a v historickém srovnání.

V zastupitelské demokracii kolektivní vůli občanů vyjadřují politické strany, které si konkurují v rámci stranického systému. Teorie stranických systémů dokáže adekvátně popsat vztahy mezi jednotlivými stranami v daném systému a také kategorizovat systém jako takový, její slabiny se ovšem projevují jednak v případech, kdy celý stranický systém dosahuje podpory pouze menšiny veřejnosti, a dále v historicky i logicky souvisejících případech proměn stranických systémů.

V situacích, kdy se celý stranický systém potýká s nedůvěrou výrazné části občanů, nelze z podstaty věci nacházet pravděpodobnost dalšího vývoje či změny ve stranickém systému jako takovém, nýbrž právě ve veřejnosti a v tom, nakolik jsou hybné faktory veřejného mínění zastoupeny na politické scéně. Vzhledem k tomu, že se s nedůvěrou veřejnosti v nějaké míře potýkají mnohé demokratické systémy, je ovšem pro dynamiku vývoje politických preferencí třeba hledat vysvětlení. Účast ve volbách muže přitom být jedním z indikátorů celkové důvěry ve stranický systém.

Česká společnost první poloviny 90. let se vyznačovala značným zájmem o politiku. Účast ve volbách do Federálního shromáždění v letech 1990 a 1992 dosahovala 96,79%^[1] a 85,08%^[2]. Občanské fórum, které ve volbách v roce 1990 na území ČR zvítězilo se ziskem 53,15% hlasů v případě Sněmovny lidu a 49,96% v případě Sněmovny národů, se navíc nakrátko stalo historicky jediným volebním subjektem, který v některých volbách podpořila více než polovina všech oprávněných voličů v ČR (celkem 51,44% v případě Sněmovny lidu, zatímco v případě Sněmovny národů šlo o „pouhých“ 48,36%). V dějinách samostatné ČR již tento výsledek nemá obdoby.

Postupný pokles voličského nadšení se projevil již v prvních volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, konaných v roce 1996. Ve sněmovních volbách dosáhla účast 76,41%^[3]. Vítězem se stala ODS se ziskem 29,62%, následovaná ČSSD, která získala 26,44%. Výsledná koalice ODS, KDU-ČSL a ODA, tvořící druhou vládu Václava Klause, získala celkem 44,06% hlasů a mohla se tedy těšit podpoře přibližně třetiny všech oprávněných voličů.

Volby roku 1996 vedly k ustavení základní osy stranického systému v ČR, která přetrvala nejméně do roku 2013, případně až do roku 2017, a která spočívala na soupeření ODS a ČSSD.

V důsledku skandálu okolo financování ODS v roce 1997 pak Klausova vláda na počátku roku 1998 po odchodu koaličních partnerů podala demisi. Následujících voleb v červnu 1998 se zúčastnilo 74,03% oprávněných voličů^[4]. Zvítězila v nich jednoznačně ČSSD se ziskem 32,31% hlasů, následovaná ODS s podporou 27,74% hlasů. Na základě takzvané opoziční smlouvy pak vznikla jednobarevná menšinová vláda ČSSD vedená Milošem Zemanem. Tuto vládu, která narozdíl od předchozí vlády Václava Klause vydržela až do dalších řádných voleb, tedy svým hlasem podpořilo 23,91% oprávněných voličů.

Následujících sněmovních voleb v roce 2002 se již účastnilo pouze 58% voličů^[5], což znamenalo historicky nejnižší účast od revoluce roku 1989. Zvítězila opět ČSSD vedená Vladimírem Špidlou se ziskem 30,2% hlasů, následovaná ODS stále vedenou Václavem Klausem se ziskem 24,47% hlasů. Z těchto voleb vzešla koaliční vláda Vladimíra Špidly s účastí ČSSD a koalice KDU-ČSL + US-DEU (14,27% hlasů). Celkově vládní strany získaly 44,47% platných hlasů, což znamená, že Špidlovu vládu a následující vlády Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka, jmenované na totožném koaličním půdorysu v roce 2004 a 2005 a vládnoucí do řádných voleb roku 2006, podpořilo ve volbách hlasem 25,79% oprávněných voličů.

Z hlediska teorie stranických systémů je u trojích voleb let 1996, 1998 a 2002 podstatný také počet volebních subjektů zastoupených ve Sněmovně a poměr hlasů pro jednotlivé subjekty. Vedle toho má výpovědní hodnotu počet kandidujících subjektů, poměr nevoličů, voličů neparlamentních uskupení a voličů parlamentních uskupení.

Zatímco v roce 1996 uspělo ve sněmovních volbách celkem šest uskupení (ODS, ČSSD, KSČM, SPR-RSČ, KDU-ČSL a ODA), v roce 1998 pak 5 (ČSSD, OSD, KSČM, KDU-ČSL, US) a v roce 2002 pouze 4 kandidující uskupení (ČSSD, ODS, KSČM a koalice KDU-ČSL + US).

ČSSD a ODS dohromady získaly v roce 1996 56,06% hlasů, v roce 1998 60,05% hlasů a v roce 2002 54,67%. Při volební účasti 76,41%, 74,03% a 58% to znamená, že na dominantním soupeření ČSSD a ODS v 90. letech a na přelomu století participovalo 42,83%, 44,46% a nakonec 31,7% oprávněných voličů.

V roce 1996 ve volbách kandidovalo 19 uskupení, přičemž ta úspěšná získala dohromady 88,84% platných hlasů, v roce 1998 kandidovalo 18 uskupení a úspěšná získala 88,68% platných hlasů, v roce 2002 již kandidovalo 29 uskupení, úspěšná získala 87,45% platných hlasů. Celou parlamentní garnituru nehledě na politickou afiliaci v tomto časovém rozpětí tedy hlasy podporovalo 67,76%, 65,65% a nakonec 50,7% voličů. Z poměrů těchto hodnot je patrné nejen to, že jak podpora dvou nejsilnějších stran, tak celková participace občanů průběžně klesaly, ale také to, jak jednoznačně v témže období dominovalo soupeření ODS a ČSSD české politické scéně.

Od 96,79% v revoluční atmosféře prvních svobodných voleb se volební účast v průběhu tohoto soupeření dostala za přibližně jednu dekádu na 58%. Podpora vlády vzešlé z voleb v celé populaci oprávněných voličů pak klesla z 53,15% na 23,91% v roce 1998 a 25,79% v roce 2002. Souběžně s tím narostl v letech 1996-2002 volební zisk KSČM z 10,33% na rekordních 18,51%, čímž komunisté v roce 2002 výrazně překonali volební zisk KSČ na území ČR ve volbách do Sněmovny lidu Federálního shromáždění v roce 1990 (13,48%).

Z hlediska teorie stranických systémů se po celé sledované období jednalo o pluralitní systém s dominantním postavením týchž dvou stran. Na povrchu se tedy v zásadě nic zásadně neměnilo, počet subjektů zastoupených ve Sněmovně dokonce kontinuálně klesal, z čehož by se mohlo zdát, že dominance obou hlavních soupeřících subjektů narůstala i ve společnosti a vývoj spěl k dvoustranickému systému. Z uvedených trendů je ale patrné, že naopak klesala participace voličů i zájem o stranický systém jako celek. Výsledkem pak byla postupná tendence k zásadním změnám na politické scéně, patrná v průběhu následujících let 2006-2013, která vedla k zásadní obměně subjektů, zastoupených ve Sněmovně a k utvoření velmi odlišného prostředí po roce 2017.